Setkání rodu Dubových

16.07.12



Na sklonku letošního jara, v sobotu 9. června, konalo se setkání potomků českého židovského rodu Dubových. Proběhlo v Trhovém Štěpánově, jedné z jeho kolébek. V souvislosti s mnoha obdobnými rodovými srazy, pořádanými členy GHSP v bližší či vzdálenější minulosti, nebylo by na celé věci na první pohled nic zrovna dvakrát výjimečného. Jenom ale právě na první pohled. Jeden rozdíl dubovské setkání totiž vůči ostatním podobným přece jenom vykazovalo. Tím svébytným rysem byli právě židovští předci zúčastněných. Od samého počátku myšlenky setkání uspořádat, bylo totiž nad slunce jasné, že počet dnes žijících potomků bude velice silně omezen v důsledku hrůzných let druhé světové války a s nimi spojeným vyvražďováním evropských Židů nacistickými nadlidmi. Protektorát Čechy a Morava s jeho 77 297 židovskými oběťmi nevyjímaje. Rod Dubových přišel tehdy o 98 svých členů. Od malých miminek, až po muže a ženy více než osmdesátileté. S tímto vědomím bylo autorovi sloupku tudíž jasné, že nemá-li mít rodové setkání podobu jen málo početné skupinky lidí, která se sejde, je zapotřebí obrátit se i za hranice České republiky. Bylo tak nutné opravdu uvést v život zprvu jen žertem míněné pojmenování celého podniku jakožto „celosvětového“ srazu Dubů.  

Pozvání tak letělo nejdříve k potomkům všech těch, kteří měli kdysi dost předvídavosti, štěstí a také nezbytné odvahy opustit místa, s nimiž byly jejich rodiny tak úzce spojeny, a dokud to ještě šlo, před nacistickým běsněním uprchli. Za hranice odcházeli nejprve z Československa, po Mnichovu z poprvé „opomlčkovaného“ a už tehdy skomírajícího Česko-Slovenska a po jeho neslavném konci do října 1941 už jen velice výjimečně z Protektorátu Čechy a Morava. Dále byli osloveni ti, kteří odešli po sovětské okupaci Československa v roce 1968 a také ti, kteří dnes požívají výhod Evropy bez hranic a na nějaký čas pobývají mimo Českou republiku třeba pracovně. Pozváni tak byli členové rodu z Belgie, Slovenska, Německa, Švédska, Španělska, Švýcarska, Velké Británie, Austrálie a Izraele. Samozřejmě, nedalo se očekávat, že procento účasti členů rodu ze zahraničí bude vysoké, ale kupodivu tahle sázka na „celosvětovost“ přece jenom docela vyšla. Dorazily dvě generace Dubových z Izraele a taktéž dvě generace z Bruselu. Dohromady se členy rodu ze všech koutů České republiky se tak sešlo celkem 62 osob. Kromě nich zúčastnili se ještě tři hosté a taktéž tři nejlepší čtvernozí přátelé člověka.

Jako nadmíru šťastným počinem ukázala se být volba místa konání setkání. Oproti možná dosažitelnější Praze, měl Trhový Štěpánov na druhou stranu hned několik nesporných výhod. Jakožto kolébka nejpočetněji zastoupené „pošlosti“ rodu, skýtalo tohle město na Vlašimsku pro většinu z nás v první řadě pro podobné podniky tak potřebného genia loci. Duch místa vzal na sebe v tomto případě podobu obrázků v publikaci „Trhový Štěpánov na starých fotografiích“, vydané místním zastupitelstvem, dále pak třeba podobu pomníku padlých a obětí z obou světových válek se jmény Dubových na náměstí, avšak co hlavně, dochovaného místního židovského hřbitůvku. I když první předek „štěpánovských“ Benjamin Wolf Dub přišel do města až v roce 1785 z nedalekých Uhlířských Janovic, prapůvodní kolébky rodu, dnes přináší svědectví o Dubových právě už jenom židovský hřbitov v Trhovém Štěpánově. Ten uhlířskojanovický nedokázalo totiž za minulého režimu tamní vedení města ochránit, a tak byly cenné náhrobky s vědomím tehdejšího Ministerstva kultury, Celní správy i Židovské obce v Praze zcizeny nechvalně známým „podnikatelem“ Františkem Mrázkem. Ten je pak po nezbytné „úpravě“ zpeněžil a větší část z nich vyvezl do tehdy valutového zahraničí. Nato byl uhlířskojanovický hřbitov zlikvidován. Ne tak v Trhovém Štěpánově, za což budiž zdejším lidem vzdán upřímný dík.

Druhou nesmírnou výhodou toho, že se setkání konalo v Trhovém Štěpánově, bylo jeho nebývale příjemné propojení se současným vedením města. Zúčastněné pozdravil v úvodu pan místostarosta Josef Korn, aby poté s námi po většinu času našeho setkání setrval. Dalším naším milým hostem byla paní magistra Eva Vrzalová, projektová manažerka Mikroregionu Český smaragd a redaktorka a přispěvatelka několika regionálních periodik. Její zásluhou tak neodplynulo naše setkání bezestopy do zapomnění, ale o jeho konání se mohli dočíst čtenáři Benešovského deníku, Zpravodaje Štěpánovska a také benešovské Jiskry. Zasvěcený článek napsala a umístila paní magistra i na webových stránkách Mikroregionu Český smaragd. Její přítomnost byla pro mne nadmíru příjemným překvapením a mohu jen poděkovat panu místostarostovi Kornovi, že paní magistru pozval a pomohl mi tak vlastně celou dubovskou sešlost po této stránce posunout o další kousek směrem ke kýžené dokonalosti. Díky panu místostarostovi mohli zúčastnění také získat kromě současných pohlednic města a jeho znaku ve formě odznaku i krásnou reprezentativní publikaci „Trhový Štěpánov“ místního kronikáře pana Jaromíra Vlčka. 

Třetím, mně neméně milým hostem byla paní magistra Rozkošná, která se zejména zabývá studiem těch všech míst naší země, která byla v minulosti domovem českých Židů. Ta se uvolila, že mi bude krýt záda pro případ, že by některý z dotazů byl pro mne příliš zapeklitým. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo.

Pamětliv rad zkušenějších, snažil jsem se sestavit program a zajistit setkání tak, aby nikdo během oněch plánovaných sedmi hodin nepropadl nudě. První z věcí, tomuto účelu sloužících, byly mojí dcerou Evou předem připravené jmenovky s barevným značením, které všichni příchozí dostávali. Tou poslední pak byly třeba papíry s pastelkami, míče a tříkolky pro nejmenší „Duby“. Jmenovky měly dvojí smysl. Jednak umožňovaly, aby se každý podle barvy snáze mohl zorientovat, kdo že jsou jeho nejbližší příbuzní, které viděl třeba poprvé v životě, a také sloužily k usnadnění orientace v devíti vyvěšených, obdobně barevně rozlišených rodokmenech hlavních větví rodu. S grafickým zobrazením bezmála tisíce členů rodu jsem si opravdu užil. Původně zamýšlený svislý rodokmen s písmenky čitelné velikosti vyšel mi v programu „My heritage“ na šedesát metrů délky. To bylo jaksi poněkud více, než jsem předpokládal, a než mi také mohl velice ochotný pan vedoucí štěpánovského hotelu „Rabbit“ poskytnout. Dohodli jsme se zhruba na dvanácti metrech. Nezbylo tedy než rozdělit rodokmen na devět hlavních větví a zvolit vodorovnou variantu. Teď už jen stačilo ověřit výšku sálu a mohlo se tisknout. Vše vyšlo tentokrát za vydatné pomoci mého syna Michala velice pěkně a bylo docela příjemné a zábavné sledovat zúčastněné, jak třeba i za pomoci připravených schůdků pečlivě hledali své dědečky a babičky.

Samotný program setkání zahrnoval po přivítání a nezbytných organizačních informacích nejprve stručné seznámení se životními osudy tří otců – zakladatelů rodu. To vše včetně obrazové prezentace dochovaných archiválií a dnešních podob zmiňovaných míst. Jako doplnění byly zmíněny už jenom tři další rodiny. Rodina posledních Dubových z Trhového Štěpánova, kteří všichni, otec Karel, maminka Berta i děti Gustav a Olga našli smrt v plynových komorách osvětimských. Dále rodina Dubových, která přinesla za druhé světové války nejvyšší oběť v podobě svých deseti nacisty zavražděných nejbližších a konečně rodina Dubových, které se podařilo před Hitlerem nejprve uprchnout z Vídně do Prahy a následně se dostat po neuvěřitelně strastiplné cestě do tehdejší Palestiny.

Následoval slavnostní přípitek a oběd, během kterého byli vyhlášeni vítězové soutěže v kategoriích nejmladší účastník a účastnice, nejstarší účastník a účastnice a také účastník a účastnice, kteří vážili nejdelší cestu. Cenami pro vítěze byly plaketky s levitským symbolem rodu tak, jak je zhotovil přítomný David Tomášek. Pak přišlo obligátní hromadné fotografování a návštěva štěpánovského židovského hřbitova. Po návratu už byla volná zábava, včetně onoho již zmíněného pátrání ve vyvěšených zobrazeních. Každý jeden ze zúčastněných mohl si nalézt sebe sama i svoje patřičné předky. 

Přiznám se, že jsem s velikým napětím očekával hodnocení rodové sešlosti. Na něm totiž do značné míry záviselo i případné budoucí opakování celého podniku. Mohu říci, že ohlasy předčily všechna moje, i ta nejrůžovější očekávání. Dokonce jsem neodolal a po vzoru před mnoha lety začínající Evy Pilarové založil jsem si jakýsi „samožerbuch“.

Jednu věc musím ještě dodat. Nerad bych, aby můj popis setkání Dubových vyzněl jakkoli pochmurně kvůli tomu, o čem jsem se v souvislosti s osudy většiny českých židovských rodů za druhé světové války musel zmínit. Bohatá fotodokumentace naopak dokládá, že celý společně prožitý den nesl se ve znamení veselí a rozesmátých tváří. Velikou odměnou a zadostiučiněním za práci, kterou setkání představovalo, byl mi zejména jeden z obrázků. Na něm spolu rozmlouvají nejstarší účastnice paní Jana Dubová a nejstarší účastník pan Oskar Dub. Oba prošli koncentračními tábory, viděli se poprvé a je vidět, že si opravdu měli co vyprávět. Zkrátka řečeno. Setkání se líbilo a dá-li zdraví, všichni se těšíme na to příští.

                                                                                                         Karel Dub


↑ na navigaci