F. A. Šubert (1849–1915), dramatik, první ředitel Národního
divadla i Městského divadla na Královských Vinohradech
¹, líčí ve svých memoárech, nazvaných Moje divadelní
toulky², úsměvnou historku o tom, jak se dostal do karantény
³ v závěru své první cesty po Itálii v zimě roku 1886.
Právě v této mimořádné době bych se o ni se čtenáři GHL
ráda podělila. Pro lepší vyznění příhody budu z velké části
citovat samotného protagonistu.

F. A. Šubert, plný dojmů z pobytu na francouzské a italské
riviéře, a také v Miláně a Benátkách, plánoval ještě navštívit
město Terst (tehdy na území Rakouska-Uherska).
Těšil se, jak se měkce a v teple prospí v dobrém hotelu
a stráví den v tomto přístavu, aby ho porovnal s Janovem
a podíval se na jiné moře, než které viděl na riviéře. Vlakem
se dostal na hranice do Cormonsu, kde probíhala celní
kontrola. Muži v zelených kabátech se kromě obvyklých
otázek ohledně tabáku a věcí k proclení tázali také na prádlo,
což se Šubertovi stalo na cestách poprvé.
„Z Benátek?“
„Ano.“
„Tak tady do zítřka zůstanete.“
Všechny hrůzy světa! Snad zavřen! Neschopen myšlenky
vyhrknu:
„Já?“
„Ano. Leda byste chtěl tady kufr nechat a jeti sám dále.
Do týdne jej obdržíte.“
„Ne. Ten kufr musí se mnou.“
„Pak tady musíte do zítřka zůstati vy.“
„Proč?“ táži se překvapen, podrážděn a poděšen.
„Protože v italských Benátkách jest cholera a tady rakouský
hraniční úřad zdravotní.“
„Ale já choleru v kufru nevezu!“
„Ale prádlo – pane, nošené prádlo! Jako každý cestující,
který se vrací domů. A to prádlo se musí desinfi kovat.“
„Ale, pane, já byl v Benátkách pouze tré dnů – jezdil jen
v gondolích, chodil po mostech, callích a piazzách a choleru
nikde jsem ani nepotkal, ba ani z daleka ji nezhlídl...
„Ale, pane, byl jste v Benátkách. Basta! Prosím o klíč!“
Nové leknutí. „Jaký?“
„K vašemu kufru.“
„Klíč? Ke kufru? Tam mám své věci.“
„Pane, snad si nemyslíte, že se vám co ztratí? Za všechno
se ručí.“
„Ale proč klíč?“
„Protože se musí kufr zavřít a nesmí z kufru nic ven, dokud
se kufr neotevře ku provedení desinfekce obsahu kufru.“
Můj ubohý kufre, co se s tebou stane! Naposled tě strčí do
nějaké pece, a spanilou tvoji plátěnou kůži strašlivě seškvaří!
Můj nový, můj hezký, můj milý kufre, jaké to mučednictví tě
čeká hned v prvním roce tvojí zemské pouti!
Vrhl jsem na hrozného muže ještě jeden o smilování volající
pohled – ale marně. Zelený rešpicient podíval se na nějakého
muže s černými výložkami – to byl patrně nějaký
nejvyšší nad cholerou – zůstal strašliv a neúprosný; já jsem
musel kufr zavřít, jej i s klíčem strážcům cholery zanechati
– přerušiti náhle cestu do Terstu a jeho některého výtečného
hotelu a ubírati se na noc do nejbídnější vesnice na světě, do
nějakého toho Cormonsu!
Šubrta dovedli jako delikventa do hospody, kde bylo
horko k udušení. Jakmile osazenstvo slyšelo, že Šubert jede
z Benátek, přijalo zprávu s nelibostí. Po večeři ho odvedli
pro změnu do chladné místnosti, kde měl spát. „A peřiny
nejen studené, nýbrž i vlhké! Chtěl jsem, aby zatopili. Kdež
pak! „Celý rok se tu netopilo, kamna by kouřila. A pak nevydají
žádného tepla.“ Ulehl jsem v přesvědčení, že rána nedožiji
– ale dožil jsem ho. Jen se neptejte, jak. Rýma, těžká, jaké
jsem dosud po celý svůj rýmou dosti bohatý život nepoznal,
vyhnala mne časně ráno z postele.
Šubert se dostavil na nádraží, kde měla proběhnout
dezinfekce jeho oblečení. „...stranou nádraží, odkud by cholera
už k lidem netrefi la, a to v otevřeném vagoně, do něhož
mně bylo lézti po žebříku. Vzýval jsem při tom boha, abych
dolů nesletěl a nohu nezlomil; neboť pak byl bych musel zůstati
v cormonské hospodě aspoň několik neděl. Což teprve
potom bylo by toho kýchání!
Ve vagonu shledání: stálť tam můj milý, líbezný kufr! Ale
vedle něho škopek s ohyzdnou a děsně smrdící tekutinou.
Můj ubohý kufre – co to na tebe čeká!
Finanční naddozorce otevřel kufr a začal namáčet
v dezinfekci Šubertovo prádlo. Kus prádla po kusu vhodil
do štandlíku, ve kterém byla tekutina, jakou ani sám Dante
ve své nejživější fantasii si nepředstavoval. Pak vlastní rukou
– ačkoliv byla zima, že vedlejší štandlíky byly pokryty ledovou
korou – všechno míchal, máchal a mačkal, až mým
punčochám, šátkům, košilím a jiným příslušnostem lidského
života všechny kosti v těle praskaly. Načež kus po kuse vytahoval
a ždímal – a při každém třetím mně vykládal, že by
on fi nanční naddozorce to nemusel dělat, ale že to dělá jen
z ohledu na mne; neboť ženské k tomu ustanovené prý by
přišly tak pozdě, že bych jistě zmeškal devítihodinový vlak –
a musel čekati do večera!
V Cormonsu do večera! Duše moje a duše naddozorcova
sobě mžikem porozuměly – a stará ještě papírová zlatka, výmluvná
ta svědkyně mého příslušenství rakouského, udusila
další proud dobře a jemně udaných pokynů. Mou, již jinak
dosti slušnou chápavost, zbystřila ještě hrozná bázeň. Neboť
vida, co se děje s mým prádlem, s hrůzou jsem už čekal okamžik,
ve kterém zelený ten strašlivec na mne pohlédne, poručí,
abych se svlékl, a dodá, že se musí namočit i to prádlo,
které mám na sobě! A nebyl bych se už ani pranic podivil,
kdyby naposledy i mne samého byl chytil a celého ve škopku
namočil.
Ale bůh a moje, za chvíli pak finančníkova zlatka ochránily
mne před posledními a nejhoršími důsledky cormonské
karantény. Naopak: hodný ten muž vyždímal zase všechno
tak, jak to byl namočil a uložil – mokré – do toho mého ubohého
kufru, který tu stál všecek ztrnulý ani nemrkaje.
Finanční naddozorce mu všechno prádlo pěkně uložil,
zavřel kufr a nalepil na něj plakátek s nápisem „Desinficirt“
a zdůraznil, aby Šubert dával všude pozor, aby se mu neodtrhl,
protože jinak by s ním celou proceduru dělali znova.
Za celý svůj život nebyl bych dal ten plakát! Ale hledě na
to mokré a žluté či hnědé prádlo, jehož barvu určiti bylo by
i největšímu malíři nemožno – pomyslil jsem sobě v duchu,
jakou neobyčejnou radost bude mít a všechny publikány žehnati
moje maminka, až jí přivezu v takovémto stavu prádlo,
které tak bělounce vyprané a hladce vyžehlené před čtyřmi
nedělemi do mého kufru skládala.
A tak s těžkým srdcem, těžším kufrem a nejtěžší rýmou
jsem kýchal k rychlíku, který mě dovezl bez cholery do Terstu.

Tolik vyprávění F. A. Šuberta, váženého ředitele Národního
divadla, o karanténě na hranici mezi Itálií a Rakousko-
Uherskem v zimě roku 1886.

Poznámky:
¹ Genealogické a heraldické listy č. 3/2015.
² Šubert František Adolf: Moje divadelní toulky, kapitola Docela
nedivadelní intermezzo, s. 209–216, Praha Unie 1902.
³ Původ slova karanténa pochází z italského slova quaranta, čtyřicet;
šlo o období 40 dnů, po které byli nemocní na lodích izolováni.

Lenka Nebeská, Hostivice